Audioverze knihy: Co by kdyby zvířátka dělala, kdyby byla…

Co by kdyby zvířátka dělala, kdyby byla…

“Co by kdyby?” zeptala se maminka.

“Co by zvířátka dělala, kdyby byla prodavači? Co by prodávala, mami?”

“Tak Barťa, ten by určitě pracoval jako zelinář.”

“Jooo, a vždycky by měl vystavený všechny druhy salátů – na parapetu za oknem. A svým dlouhým ocáskem by držel omotané čínské zelí. Bobulka by pracovala v pekárně a pekla by bábovky plněné čokoládou a rozinkami,” zasnil se Daniel.

“A Elinka?”

“Hm, ta by… Ta by… pracovala v hračkářství! Tu by určitě bavilo skákat sem a tam a prodávat hračky dětem. Holkám i klukům stavebnice všeho druhu. A pokud by někomu něco nešlo postavit, chytila by do pacek kostičku, vyskočila do výšky a umístila ji na to správné místo. Ještě by vybírala peníze do takové malé pokladny. Každému, kdo by si od ní něco koupil, by dala pohled s nakreslenými všemi zvířátky. S Barťou jako krásným leguánkem šplhajícím po větvi. Elinkou jako zakrslým králíčkem hopsajícím po pokoji a Bobulkou jako správným morčátkem v domečku, kde peče svoje bábovky,” vyprávěl nadšeně Daniel.

“Tak by to určitě bylo,” řekla maminka Danielovi a usmála se na něj.

Byl podzim. Stromy zbarvené do červena. Dospělí v čepicích brouzdající se závějemi listí a přemýšlející o tamtom i onom. Daniel si představoval, že vidí jejich očima. Že se může podívat na svět, jak ho vidí oni. Sice u toho sám musel zavřít oči, ale to nevadilo, protože mohl být, kým chtěl. Například pánem v bekovce, jenž pokuřoval dýmku s vanilkovým tabákem. A ta dýmka vypadala úplně přesně stejně jako ta dědova! Nebo paní, která nesla pejska v takovém malém košíčku přes rameno. Čumáček měl ven a roztomile a přitom trochu vyděšeně se koukal na svět kolem tak, jak to takoví pejsci v košíčku umí.

Daniel to poslední dobou neměl lehké. Moc se mu stýskalo po tátovi. Mamince ale nic neřekl, nechtěl jí přidělávat starosti. Byl velký dospělý kluk. Každé ráno mu to maminka řekla a co tvrdila maminka, to byla pravda. Když viděl tátu naposledy, řekl mu při odchodu do práce: “Poslouchej, Dane, já musím na chvíli odjet. Jsi už velký silný kluk, musíš se postarat o maminku, aby nebyla sama. Rozumíš? Musíš se o ni hezky starat, tak, jak se staráš o všechna zvířátka, a pomáhat jí. Slibuješ?”

“Slibuju, že se o maminku postarám!”

“Ty seš můj kluk!” pochválil ho, chytil do náruče a políbil na čelo. Pak tátovi asi něco spadlo do očí, protože je měl celý červený jako to podzimní listí.

Daniel rád vzpomínal na ten okamžik. Určitě na něj táta taky myslí a až se vrátí, Daniel mu všechno všecičko řekne. Poví mu, co s maminkou vymysleli a udělali. Teď si však nedovolil připustit, že je táta pryč. Zbytečně by ho to rozesmutnilo. S maminkou jdou na nákup a potom budou vařit. Musí toho uvařit spoustu – jako pro celou školu. Tak mu to maminka řekla, když ho ráno budila. To byla ještě tma a cestou z bytu spolu hráli hru na myšky. Ta se hraje tak, že je člověk co nejvíce potichu a došlapuje jen na špičky. Kdo ji hraje, musí se dorozumívat jen pomocí gest. Daniel málem vyprsknul smíchy, jak mu to celé přišlo vtipné. Když však viděl, jak vážně maminka hru hraje, nechtěl jí to kazit a kousl se tak silně do jazyka, až ho ten smích přešel.

Musel dávat pozor, sice nevěděl na co, ale tušil, že až to přijde, že to nějak pozná. Těžko takhle dopředu předvídat, co to ten pozor vlastně je. Dospělí, ti opravdu velcí, občas říkali divné věty jako: “hlídej brambory, aby z hrnce neutekly”, ale kam takové brambory můžou vlastně utéct? A už vůbec nechápal, proč se maminka smála, až jí tekly slzy, když mu říkala, že mu ty brambory z toho hrnce utekly. Neutekly! Hlídal je celou dobu. Zvedal vidličkou pokličku každou chvilku. Díval se na brambory a čekal, až všechna voda bude pryč, aby mu nemohly nikam utéct. Nemohly. A stejně mu utekly.

Prostě jak Daniel vypozoroval, dospělí jsou občas divní, občas tajemní, občas naštvaní, ale nikdy nejsou normální. Alespoň co se Daniela týkalo. Teď se ale už blížili k dnešnímu cíli. Měl hodně otázek, například: „Proč tam jdeme tak brzy ráno v sobotu?“ Nebo: „Kdy pojedeme na ten slibovaný výlet?“ Ale nezeptal se. Věděl, že není dobrá chvíle.

Přišli ke dveřím obchůdku s potravinami. Na velké špinavé ceduli stálo tučnými písmeny ZAVŘENO. Maminka se naklonila k prosklené tabuli, přiložila na ni ruce a nakoukla dovnitř. Takhle nakukoval i Daniel do stánku se zmrzlinou, dokud stánek nepřesunuli před dům, kde bydleli vojáci – kasárna – tak se tomu říkalo. V poslední době bylo před těmi kasárnami nějak rušno. Všude jezdila spousta zelených aut a na nich muži s puškami významně přehozenými přes ramena. Daniel je rád pozoroval. Spousta z nich mu připomínala tatínka. Měli stejný sestřih jako on. Byli podobně vysocí a vůbec všichni podobní jako vejce vejci. Maminka pro ně vařila stejně dobře jako pro něho, a to může Daniel jen potvrdit. Protože maminka vařila ze všech maminek nejlépe. Občas ho brala s sebou a on jí pak pomáhal utírat nádobí nebo příbory. A někdy se Danielovi poštěstilo, že mu nějaký ten pán v uniformě dal kousek čokolády nebo sušenku. To se však bohužel stávalo méně, než by si přál.

„Pssst!“ zašeptal pán vykukující z postranních dveří. To byl strejda Věroslav. Daniel poposkočil a už už se k němu chystal vyběhnout a hlasitě ho přivítat. Vzpomněl si však, že tohle je mise pro myšky a myšky chodí potichu a šeptají. Úplně nejlepší bylo, že tuhle hru s nimi hrál i strejda. Maminka ale Daniela čapla za ruku a zaplula s ním dovnitř. Na zemi ležela spousta krabic se zeleninou a ovocem. Krabic z takového toho tenkého dřeva, které se štípe a pak nepříjemně zaleze pod kůži. To se pak musí vytahovat horkou jehlou a taky se u toho člověk musí kousat do druhé ruky, protože to bolí. Ale ne tak, aby se brečelo. Nikdo velký nebrečí, když má třísku.

Strejda Věroslav přivítal maminku jako vždycky. Nejdříve pusou na levou tvář a pak na pravou. Poté ji chytil oběma rukama za paže a usmál se na ni, až ukázal zuby. Upřímně, ne že by těch zubů bylo tolik, aby je Daniel nedokázal spočítat. Nic to však neubíralo na dobrosrdečnosti a síle úsměvu. Ba naopak. Takto Daniela vítala i babička, když ještě žila. Bodře a mile. Do poslední chvíle plná úsměvů.

„Ahoj Danieli. Ty mě nepřivítáš pořádným objetím?“ otočil se k němu strejda Věroslav. Klekl si na kolena, až v nich zapraštělo, a rozpřáhl ruce. Daniela nemusel dvakrát pobízet, vpadl mu hned do náručí. Strejda ho zvedl do výše a bláznivě se s ním zatočil. Daniel poznal, že už nemusí hrát na myšky a rozesmál se na celé kolo. Maminka se taky rozesmála a všichni tři se smáli jako už dlouho ne. Na celý obchůdek. Na celé město. Na celou zem. Na celý svět.

Po chvilce ho strejda Slávek postavil zpět na zem a všechno se zdálo být v tom nejlepším pořádku.

„Dane,“ oslovil ho sice vážným hlasem, ale očima se stále smál, „musím s tvojí maminkou vyřídit pár důležitých věcí, myslíš, že bys mohl stařešinovi s něčím pomoci?“

„Určitě!“ odpověděl Daniel.

„Vidíš támhle na zemi ty bedýnky plné jablek? Prosím tě, vyskládej ta jablka do regálu nad hrušky. Uneseš ty bedýnky?“

„Samozřejmě.“

„Že se tě ptám, vždyť tys za poslední rok tak vyrostl!“ pochválil ho strejda a kroutil u toho hlavou ze strany na stranu.

„Běž, Dane, pomoz Slávkovi,“ pobídla ho maminka.

Daniel jen pokýval hlavou a odběhl. Každé jednotlivé jablko vzal do ruky a začal ho pečlivě čistit o košili. Poté ho opatrně položil do regálu nad hrušky. Jablíčka! Ty Elinka milovala. Vždycky, když ráno vstal, čekala v ohrádce, až se k ní nakloní a dá jí kousek jablíčka. Brala si je přímo z ruky a pak je hned snědla. A nejvíc nejraději měla sušené banánky. Ty jí tedy nesměl dávat často, protože byly až moc sladké, což by jí nemuselo udělat dobře. Ale jednou za den vždycky Elinka musela dostat aspoň kousek.

“Dám ti na to kárku, budeš ji potřebovat.”

“Díky.”

“Určitě to dokážete spolu?”

“Jo, Dan mi ji vždycky pomůže nadzvednout.”

“To jsem nemyslel, myslel jsem ten…výlet.”

“Budeme muset.”

“Je to pravda!” pomyslel si Daniel. Pojedou konečně na výlet! Maminka mu to všechno tajila, aby měl překvapení. Teď ho trochu mrzelo, že to ví, ale až mu to maminka řekne, stejně bude nadšený.

“Určitě chceš i tohle?” zeptal se strejda a v ruce držel takovou malou zavařovačku plnou hub. Daniel přesně chápal, co tím myslí. Taky neměl houby rád.

“Určitě.”

“Tahle ranní procházka není pro Daniela to nejlepší. Mohlas ho nechat doma v klidu spát. Co bys dělala, kdyby se tě někdo zeptal, kam tak ráno jdete?”

“Řekla bych pravdu, že mám namířeno k lékaři. A navíc samotná žena je zranitelná.”

“To teda musím souhlasit,” vložil se do hovoru Daniel a pokračoval, “takhle můžu maminku chránit, ale kdybych spal doma, jak bych ji chránil? To dá přece rozum. A táta mi navíc řekl, že mám dávat pozor, a to teď taky dělám. Teda teďka ne, protože jsme u tebe, strejdo. Je to jak s těma bramborama,” dokončil řeč Daniel a dál přemisťoval jablka z bedýnky do regálu. Strejda na něho chvíli koukal a nenacházel slov.

“Tak já jsem brambora?” zeptal se nakonec strejda Věroslav trochu nevěřícně.

“Ale nee, přece!” odvětil Daniel a plácl se u toho dlaní do čela tak silně, až to plesklo na celý obchod. “Myslel jsem ty brambory, co utekly, i když neutekly.”

“Áha! Tak teď už mi to dává smysl!” zasmál se strejda Věroslav, ale popravdě, moc nevypadal, že by mu to smysl dávalo.

“Danieli, poslouchej mě. Mám pro tebe dárek. Vím, že narozeniny budeš mít až za dva měsíce, ale určitě do té doby čekat nemusíš.”

Strejda Slávek se k němu vydal pomalým krokem a za zády cosi držel. Daniel moc rád dostával dárky. Ostatně jako každý kluk nebo holka v jeho věku.

“Na, tady máš,” dal mu do ruky bloček, na kterém byla čokoláda a pero přidělané malou žlutou stuhou. Daniel tomu nemohl uvěřit. Vůbec nečekal, že by nějaký dárek dostal.

“To jsi nemusel,” řekla Věroslavovi maminka a ani se nezastavila ve skládání potravin na vozík.

“Prosím tě, spíše se stydím za to, že neumím moc balit dárky. Dane, vytáhni tu čokoládu, je tam obrázek, co se především tobě bude líbit.”

A vážně byl. Takový srandovní ještěr, co měl vykulené oči a vyplazený dloooouhý jazyk.

“To je chameleon. Vím, není to tvůj leguán, ale je to taky ještěr a umí měnit barvu.”

“Moc, moc děkuji, strejdo Slávku!” vyhrkl ze sebe Daniel a objal strejdu, kam až dosáhl. Málem ho při tom porazil na zem.

“Dane, Dane!” smál se strejda, “ještě spadnu a ty budeš muset ty moje staré kosti sbírat! Pojď, ty trdlo, pomůžeme mamince, ať to nedělá sama. Není nic trapnějšího než mužský, co sledují, jak to celé oddře žena.”

“Co si do toho bloku můžu psát?”

Strejda Věroslav si významně klekl na jedno koleno a podíval se Danielovi zpříma do očí. Vypadalo to jako v tom filmu, kde pan král slavnostně pasoval na rytíře udatného šlechtice. Ten šlechtic si vzal jeho dceru a nakonec spolu žili šťastně až do smrti, tak jak to ve všech správných pohádkách bývá.

“Jsi ten nejchytřejší šestiletý kluk na světě, určitě už na něco přijdeš.”

A šli pomoci mamince. Skládali do vozíku všechno možné. Dva pytle brambor, síťku s cibulí, síťku s česnekem, půl pytle jablek, šest kilo masa, dva litry mléka, smetanu, sklenici medu, papriky, rajčata, čaj, kafe. Naložili toho tolik, až byl vozík úplně, ale úplně nejvíc plný. Přišel čas se se strejdou Slávkem rozloučit.

“Strejdo, my pojedeme s maminkou na výlet.”

“Já vím, a taky vím, že je to tajný výlet a nesmíš o něm s nikým a nikde mluvit.”

“Ani před tebou?”

“Ani přede mnou. Pusu jako na zámek.” A pak strejda naznačil něco hrozně moc vtipného. Jako že si zamyká pusu klíčkem sem a tam. Kroutil u toho očima a stříhal ušima. A nafoukl tváře tak moc, až to vypadalo, že úplně celý praskne. Nakonec ten klíč zlomil a zahodil.

“Děkuji, Slávku, děkuji za všechno!” loučila se maminka.

“Jen buďte na výletě opatrní!” A i když se u toho koukal na Daniela, jeho slova patřila mamince a tón, který proťal vzduch, byl cítit strachem. Ale to je jasné, protože jen Bůh ví, co se může stát na tak velkém dobrodružství jakým je výlet.

Už už za nimi strejda Věroslav zavíral dveře, když se za ním Daniel prudce otočil a zeptal se: “Strejdo, a proč ten chameleon mění barvu?”

“Aby se dobře ukryl mezi listy,” odpověděla mu maminka.

“To ve skutečnosti není pravda. Mění barvu podle toho, jak se cítí, jestli je naštvaný, nebo má strach, nebo se chce naopak pá… spřátelit s jiným chameleonem. A víš, co je na tom nejzajímavější? Spousta vědců si dlouho myslela, že to dělá pomocí chemie, ale on dokáže posouvat šupinami tak, že mění lom světla.”

“Aha, a jak to víš?”

“Strejda Věroslav učil přírodopis na vysoké škole,” vysvětlila maminka.

“Aha!” uzavřel Daniel a sám si tak pro sebe kývnul hlavou. Vždycky se podivoval, jak to, že je strejda tak chytrý a všechno umí. Teď to bylo jasné – protože měl na prodávání zeleniny vysokou školu. Jak tak o tom Daniel přemýšlel, ani si nevšiml, že maminka mávla strejdovi na rozloučenou, chytla oběma rukama vozík a rozjela se.

Domů se dostali krátce po osmé hodině ranní. Maminka udělala ke snídani vajíčka a medem slazený čaj. Potom všechno ze stolu sklidili a vyrovnali ho zavařovacími sklenicemi. Na lavici vedle nakupili všechny potraviny, co doma jen našli. Daniel přepočítal všechny zavařovačky. Bylo jich jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm a poslední! Dvacet osm. Tolik! Až pod těmi sklenicemi zmizel celý stůl, za kterým vykukovala jen Danielova hlava.

“Týjo! To bude strašně dlouhý a krásný výlet, viď mami?”

“Určitě.”

“A mami, kam by zvířátka jela na výlet?”

“Všichni spolu, nebo každý zvlášť?”

“Všichni spolu.”

“Jeli by na Nový Zéland, protože to je takový ostrov plný různých zvířátek.”

“A každý zvlášť?”

“No, Barťa, ten by asi jel někam do pralesa.”

“To asi jo, ale Barťa nemá moc rád vodu, tak by jel do nějakého suššího pralesa.”

“Kam by jela Elinka?” zeptala se maminka.

“Elinka by jela někam, kde mají hezké malé domečky. Jak bylo v tom dokumentu o tý zemi.”

“Ty myslíš Skandinávii. Ale to je několik zemí dohromady,” vysvětlila maminka.

“Jo, přesně! Ale víš co?! Ono by se jí líbilo i u nás na horách v takové té chatičce, kde bydlela babička, jak tam bylo všechno ze dřeva a pomalované květinami.”

“A Bobulka? Kam by jela Bobulka?” ptala se dál maminka.

“Bobulka by se jela podívat do nějakého muzea.”

“Jakého muzea?”

“Do nějakého hezkého muzea.”

“Třeba muzea hraček?” navrhla maminka.

“Joooo! Určitě do muzea hraček!” vyhrkl Daniel a začal pobíhat kolem stolu jako blázen.

“Muzea hraček, tam by se jí moc líbilo. A ona by pak dělala průvodcování a vyprávěla by ostatním, odkud ty hračky jsou a jak se s nimi hraje. A byl by tam takový vláček, který by všechny vozil kolem dokola. To by byla taková nádhera. Taková nádhera!”

“To jo, ale teď mi musíš, Dane, pomoci. Musíme to všechno nakrájet a zavařit, abychom zítra mohli na výlet.”

A Daniel pomáhal ale úplně, úplně se vším. Krájel brambory, natloukal paličkou maso, až bylo skoro vidět skrz na skrz. Krájel všechno na malé kousky, které pak osmažili v hrnci, a dával na to velký pozor. Úplně stejně jako na vaření dávají dospělí.

A když už to všechno bublalo a vařilo se, maminka dvě porce odebrala a dali si tu dobrotu k obědu. Pak všechny špinavé talíře, příbory i skleničky naskládali do dřezu a rozdělili si práci. Maminka myla, Daniel utíral a uklízel všechno na svá místa. Na polici nahoru, tam patří skleničky, dolů talíře a pod ně hrnce.

“Dane, teď mě moc dobře poslouchej a zapamatuj si to,” řekla vážně maminka a klekla si k němu, aby mu koukala přímo do očí. Než stačil Daniel něco říci, pokračovala dál: “vidíš tyhle dvě zavařovací sklenice? Když je někdy uvařím, nesmíš je jíst, i kdybys měl velký hlad. Maminka připravila takový vtip, který by nebyl vtipný, kdybys ho prozradil tím, že to budeš jíst. Nesmíš o nich ale nikomu říct. Nesmíš se ani usmívat, protože to by byl všechen vtip pryč a mamince by to bylo moc, moc líto. Koukej, na těch sklenicích je nakreslený hříbek. Zopakuj mi to.”

“Nesmím jíst ze zavařovacích sklenic, na kterých je nakreslený hříbek, protože mi houby moc nechutnají a je to takový vtip.”

“A nesmíš se smát, když to budu připravovat, ani nic říkat.”

“A nesmím se smát, protože by to bylo mamince líto.” Daniel to opakoval, byť moc nerozuměl, proč. Ale věděl, že na tom mamince moc záleží, a to bylo asi úplně to nejvíc, nejvíc na světě nejdůležitější. I když ho to trošičku děsilo. Nikdy předtím s ním maminka takhle nemluvila.

“Dobře. Upeču na večer bábovku, přijde sousedka a můj kamarád. Budeme mít návštěvu. Oba vědí, že pojedeme na výlet, takže před nimi to tajné není, ale před ostatními ano. Je to náš tajný výlet, víš?”

“Dobře, a kam pojedeme, mami?” zeptal se Daniel zvědavě.

“Pryč. Prostě pryč,” odvětila maminka a znělo to, jako by to říkala někomu úplně jinému. Někomu, kdo s nimi zrovna tady teď není. A pak jí sklouzla velká slza po tváři. Setřela ji rukávem.

“Běž si hrát do pokojíčku. Já si musím na chvíli odpočinout a chci si přečíst noviny.”

Daniel jen kývnul a vykročil ke dveřím svého pokoje. Než však stihl zaplout dovnitř a zavřít za sebou, maminka na něho naposledy houkla.

“Dane! Počkej.”

“Ano?” otočil se na ni a zvědavě pozvedl obočí.

“Víš, jak jsi dostal ten kufřík od táty? Dej si do něho tři hračky, které si budeš chtít vzít s sebou, ale ne víc.”

“Dobře,” kývnul vážně i trochu nevážně hlavou Daniel. Výlet může být náročný a kdyby byl kufřík moc těžký, špatně by se mu nesl. Akorát teda vybrat tři hračky, to bude opravdu strašně těžké. Na druhou stranu o dvou už měl jasno teď. A tu třetí? Tu ponechá náhodě. Zavře oči. Natáhne ruku. Čeho se prvního dotkne, to si vezme. Tak se právě rozhodl. On se Daniel občas takhle “vždycky právě rozhodne”. Náhodou a srdcem. Občas se zdá, že dělá věci nepromyšleně, ale o to odvážněji. Občas, hlavně později, ho to přivede do problémů. Ale ať už se mu v životě stane cokoliv, vždy pak vstane silnější, než byl předtím, a porve se s osudem znova a znova a znova.

Teď však seděl v pokojíčku. Hrál si s oblíbenými hračkami, které si nemohl vzít s sebou. Hrál si s nimi dlouho a se všemi se loučil. Nevěděl, kdy se vrátí, a nechtěl, aby si nějaká hračka připadala ublíženě. A všem se postupně omluvil, že si je nevybral. Jinak to nešlo. Ale za to, že pojedou na výlet, za to to všechno všecičko stojí. Maminka výlet potřebovala. Práci měla náročnou a Daniela už taky nebavilo, že musel pořád pomáhat. Navíc škola měla prázdniny, a to se do ní tak těšil. A i když ho maminka učila po večerech všechno důležité, číst, psát a počítat, tak se to kamarádům ze školy nemohlo vyrovnat.

Crrr. Crrr. Ozvalo se dvakrát krátké zazvonění. Hosti! Hosti a bábovka! Daniel pečlivě uložil hračky zpět do poličky. Cínového vojáčka, kterého dostal k Vánocům. Malou motorku z poutě, kterou mu vystřelil tatínek. Kaktus představující celou velkou džungli. Autíčko ze školky. Draka, který zajal princeznu. A nakonec mladou dámu ze dřeva, jež se ocitla v nesnázích.

Teď byl ten správný čas určit třetí hračku, kterou si vezme s sebou. Daniel zavřel oči a natáhl ruku do poličky. A hned s ní zase ucukl zpátky, protože se píchl do prstu. Usmál se. Ještě než otevřel oči, bylo jasné, že třetí bude kaktus. Měl sotva pár centimetrů a byl zasazen do malého hliněného květináčku. Otevřel kufřík a opatrně do něho vložil tři hračky.

“Dobře,” broukl si pro sebe Daniel a pokýval u toho významně hlavou. Všechno je v nejlepším pořádku. Sbalené teplé oblečení, kartáček na zuby, spoustu ponožek a pyžamo, to už všechno má v batohu. S tím mu pomáhala maminka.

“Dane, pojď na bábovku a kakao!” zaslechl skrz zavřené dveře, jak na něho volá teta Marie. A pobízet Daniela dvakrát nikdo nemusel. Bábovka a kakao! To měl vždycky moc rád. Vyběhl tedy z pokoje do kuchyně. Za stolem seděla teta Máša a vedle ní jakýsi muž, kterého nikdy neviděl. Měl dlouhé vlasy stažené do culíku, kdysi hnědé, teď většinou stříbrné. Na prstech několik zlatých prstenů. Na krku pověšenou brašničku a černé sluneční brýle na nose. Daniel usoudil, že je možná slepý, když nosí takové brýle večer na podzim.

“Ty musíš být Daniel. Já jsem Anton. Moc rád tě poznávám. Tady s maminkou prý jedete na výlet. Mám pro vás klíčky od auta, kterým vás poveze,” a pak se otočil na maminku, “jestli je tedy všechno připravené a v pořádku.”

Maminka se zvedla a otevřela skříňku naproti Antonovi. Byla plná zavařovacích sklenic s jídlem, které připravovali dopoledne. Nebyly tam však všechny. Tak polovina. Anton na to bez řečí koukal snad celou věčnost. A mračil se u toho tak, až mu byly vidět všechny vrásky kolem očí a na čele. Nakonec zvedl levou ruku s prstenem a políbil ho.

Danielovi to celé připadalo hrozně moc, moc vtipné a zasmál se na celou kuchyň. A k jeho udivení se k němu přidal i Anton.

“Dvě sklenice si vemte vy, Mášo. Jsou dnes Vánoce, tak berte!” snažil se ze sebe dostat Anton mezi záchvaty smíchu.

“Děkuji,” odpověděla teta Máša.

“Dobrá práce. Dobrá práce,” mumlal dál Anton.

“Děkuji,” opakovala Máša.

“Neděkujte, prostě berte.”

“Co je to za auto?” zeptala se maminka.

“Nikdo se po něm shánět nebude. Až budete… na výletě. Doklady najdete v brašně.” A s těmi slovy poklepal na starou flekatou koženou brašničku přehozenou přes židli.

“Stojí před kavárnou Fragrant. Než nastartujete, sešlápněte šestkrát plyn až na podlahu, ale ne víc. Kvůli motoru. A taky se rozjíždějte na dvojku. Jedničku vůbec nepoužívejte, mohla by se seknout. Jinak je v dobrém stavu. Možná v lepším než většina dnešních aut. Vzadu najdete nářadí i náhradní kolo, vpředu u spolujezdce je lékárnička. Není nová, ale je vybavená. Vařič si vemte vlastní,” zakončil proslov Anton a nastalo ticho. Takové to ticho, které kdyby se zhmotnilo, dalo by se krájet nožem jako dort.

“Proč ho vlastně nepoužijete vy?” prolomila ten okamžik maminka.

“Já se na žádný výlet nechystám. Já se navýletil za svůj život až až. Tady jsem. A tady zůstanu,” na chvíli se Anton odmlčel, pak zvedl prst do vzduchu a dodal: “Málem jsem zapomněl. V šuplíku u spolujezdce najdete mapu přechodů.” A to Daniel přesně věděl, co znamená. Protože když byl menší, jednou taky s maminkou a tatínkem dělali takový přechod. Přes hory. Byla to zábava, i když se celou dobu těšil na lanovku, bohužel nejezdila. Proto nakonec těch tisíce metrů museli ujít pěšky po svých, a to Daniela zase tolik nebavilo. Ale aby se zabavili, tak u toho hráli takovou hru. Někdo řekl slovo a ten druhý musel pokračovat na poslední dvě písmena úplně jiným slovem – a tak pořád dokola.

“Jak je plná nádrž? A kde můžeme tankovat?” zeptala se maminka Antona a ten něco odpověděl. Vypadalo to, že to bude hovor na delší dobu. Daniela debata dospělých nebavila. Připadalo mu, že si občas jen tak tlachají, aby si tlachali, a vlastně nic neříkají. Z myšlenek ho vytrhla až vůně čerstvé bábovky. Krásná a voňavá bábovka na parapetu u okna.

“Jééé!” nadšeně zvolal a hned k ní šel. Táááákhle veeeeelkou chuť na ni měl.

“Má pravdu. Bábovka, kakao a kafe. Není nic lepšího,” uzavřel debatu Anton.

Daniel spořádal hned tři kousky za sebou, až mu málem lezly ušima.

“Teda ty seš jedlík!” podotkla teta Máša, přitáhla si Daniela k sobě a políbila ho na vlasy.

“Teeeto! Já už jsem velký kluk!” odpověděl Daniel a zastyděl se, že ho políbila jako malé dítě.

“Já vím. Vyrostl jsi tak rychle, víš… Člověk si čas uvědomí až na dětech.”

“Každý měsíc vyrostu a jsem větší a silnější.”

“To jsi a celý svět to vidí.” Daniel nic neřekl, jen si tak, jak je jeho zvykem, pro sebe kývl, a pustil se hned do dalšího kousku.

Ale to už se večer posunul a Danielovi se zavíraly oči. Byl to dlouhý den a přišel čas jít spát.

“Dobrou noc,” popřála mu Máša i Anton ve stejný okamžik a hlasy jim tak splynuly v jeden tón.

“Dobrou noc,” odpověděl Daniel a hned, jak padnul do postele, usnul.

A hned, jak usnul, už ho Anton budil a třásl s ním. Daniel by nejraději ještě spal, ale věděl, že je čas výletu. Byla ještě ta úplně nejvíc největší tma. Z okna viděl poblikávat pouliční lampu. Dole u ní seděl pán, který hlídal, aby nezhasla. Sedával tam každou noc s dekou přehozenou přes sebe. Opřený a pochrupující. Musela to být těžká, ale důležitá práce.

“Pojď, chlapáku. Je čas vyrazit,” přerušil mu myšlenky Anton.

“Kde je maminka?”

“V koupelně. Poprosila mě, ať tě vzbudím. Musíš se pořádně ustrojit a vzít si všechny svoje věci.”

“Dobře.”

Než se maminka připravila, byl už Daniel oblečený a nachystaný.

“Máš kufřík s hračkami?” zeptala se ho hned mezi dveřmi.

“Mami!” rozzlobil se Daniel a začervenal se. Ptát se ho hned na hračky není přece správné. A už vůbec ne, když měl na zádech velký batoh se všemi ostatními věcmi jako jsou ponožky, svetr, náhradní košile a spousta, spousta dalších dospělých věcí.

“Promiň, někdy se zapomenu,” omluvila se maminka.

“Není čas. Budete muset přidat do kroku. Ráno už bude město uzavřené,” upozornil je Anton.

A jak řekl, tak taky bylo. Daniel musel zhluboka dýchat, aby mamince stačil. Zdálo se to všechno nekonečné. Auto stálo až za třemi dlouhými ulicemi. Cupital vedle ní. Maminka moc spěchala, a to před sebou ještě tlačila malou kárku plnou jídla. Světlo z pouličních lamp poblikávalo tu a zase tam a hrálo si tak na schovávanou se stínem. Bylo zvláštní pozorovat věci ve tmě. Tak moc zvláštní. Všechno, všecičko se zdálo tajemnější a možná trochu zlověstnější. Popelnice jakoby měly obličej, keře kolem domů se měnily v neprostupnou džungli a stromy zase v baobaby dotýkající se hvězd.

“Tak tady je,” hlesla maminka a ukázala na malé červené auto. Jednalo se o ten typ auta, jak musíte sklopit přední sedadlo u spolujezdce, abyste se dostali na ta zadní. S malým kufrem. Ale to vůbec ničemu nevadilo, aspoň všude projede a budou se moci podívat tam, kam je výlet zavane.

“Naskládáme věci do kufru,” rozhodla maminka a rovnou ho otevřela. Zaplnili celý prostor od dna až po vršek. A nakonec se tam vešlo úplně všechno. Teda … kromě Danova kufříku s hračkami. Vzal si ho dopředu a uložil pod nohy. Až mu bude trochu smutno, bude si s nimi hrát.

Maminka přesně šestkrát sešlápla plyn, zařadila dvojku a nastartovala auto. Na poprvé si jen tak trochu nevěřícně zabublalo. V Danielovi hrklo, že je rozbité, ale pak se rozeznělo do plna a motor pod nimi bubnoval, prskal, a tak různě se vrťochal. Zatleskal rukama, spontánně objal maminku a dal jí pusu na tvář.

“Jsi ta úpa, úpa, úpa nejvíc nejlepší maminka na tomhle světě!”

A pak mamince něco spadlo do oka.

“A ty úpa nejlepší kluk!” a taky mu dala pusu.

A tak začal jejich výlet. Noční jízdou starým městem. Pokračoval všelijak a ani jeden den nebyl obyčejný. Jeli širokou silnicí, po druhé cestou a po třetí necestou. A nejlepší na tom bylo, že si mohli kdykoliv zastavit, protáhnout se a pokračovat dál. Jeden den navštívili starý lom, kde se kdysi těžilo kamení, a spali pod celtou ve spacácích. A povídali si o všem. O nebi, které je tak vysoko a nikdo přesně neví, kde končí a kde začínají hvězdy. Kolik je na světě leguánů a co asi tak teď dělá Elinka. Určitě si hopsá po lese a se všemi zvířátky je velká kamarádka. No prostě nevynechali ani jedno důležité téma, které je napadlo.

A pokaždé si k tomu dali jedno z těch jídel, které spolu uvařili. A nejlepší den z celého výletu byl zatím šestý. Protože to spali u nějaké maminčiny kamarádky Alex a strašně dlouho si spolu všichni povídali a taky tam Daniel potkal nejlepšího kamaráda. Shodou okolností se jmenoval úplně stejně jako strýček Věroslav. A to bylo pro Daniela strašně zajímavé. Konečně si také mohl promluvit s někým v jeho věku. Dozvěděl se moc věcí. Například, že v tomhle městě žije víc jak sto tisíc mužů, žen, dívek a kluků. Že tady mají knihy zadarmo, jen se musejí vracet. Že naproti je paní, která krmí holuby. Že jsou tady bezva pánové, co každý den jezdí na velkých autech. Někteří jsou za volantem, jiní stojí na takové rampě a rozhlíží se do okolí. Že taky mají prázdniny. Že se v noci nechodí ven, protože je to nebezpečné. A další spoustu věcí.

“Kluci, večeře!” zavolala Alex. Daniel i Věroslav se nenechali dvakrát přemlouvat a vyběhli z pokoje. Všichni se usadili ke stolu, kde už voněla zeleninová polévka.

“Kde je teď Erik?” zeptala se maminka při jídle Alex.

“Na cestě.”

“To je mi moc líto.”

“Tak už to dneska je.”

Na chvíli se obě ženy odmlčely. Vzpomněly si na své blízké, kteří jim přinesli tolik radosti. Jednou se se všemi opět setkají. A až ta chvíle nastane, budou si mít co vyprávět.

“Nechceš jet na výlet s námi?” zeptala se maminka.

A to Daniel zatajil dech, protože to by bylo úplně nejvíc bezvadný, kdyby Alex jela s nimi. Pak by cestoval se svým nejnovějším a nejlepším kamarádem, co se jmenuje stejně jako strýček.

“Jsi hodná, ale mám tu mámu a Slávek babičku.”

“Rozumím. Musíme jít spát, čeká nás toho ještě hodně.”

“Tedy na kutě!” uzavřela Alex hovor.

Velká škoda, že Věroslav nemůže jet s nimi, ale jestli tady má maminka Alex maminku, tak tomu Daniel moc dobře rozuměl. On by bez maminky taky nikam nejel. Vůbec s těmi maminkami je to takové celé zvláštní. Každý někde má nějakou maminku. A nejzvláštnější na tom je, že to platí i pro maminky, které mají další maminky. Kolik je vlastně na světě maminek?

A s touto nezodpovězenou otázkou Daniel usnul. Zdálo se mu o poli plném květin a uprostřed toho pole na něho čekal táta. Měl na sobě modré džíny a bílé tričko. Usmíval se od ucha k uchu. Daniel se k němu rozeběhnul a objal ho. A musel plakat. Ale byl to ten šťastný pláč. A táta se smál. A pak ho vyhodil do vzduchu. A opět chytil. A nakonec mu kladl na srdce: “Musíš se postarat o maminku, Dane, seš už velkej, tak velkej kluk!” A Daniel tak, jak je jeho zvykem, tak trochu vážně i tak trochu nevážně přikývl. To dá rozum, velký kluci se musejí starat o maminky. Takový je rodinný zákon.

Vyjeli druhý den časně zrána. Rozloučili se a Daniel si se Slávkem vyměnil jednu hračku. Místo cínového vojáčka dostal káču. Dokázala se točit podivuhodně dlouho. A přísahali na to nejdražší, že na sebe nikdy nezapomenou. Že si budou posílat přání k narozeninám a k Vánocům.

To už maminka řídila a kolem se míhala krajina s paneláky ve výstavbě. Jednomu chyběla část oken, jinému se předělával vchod. Daniel si všiml i takových, kterým se předělávala celá patra či střecha. Určitě však nebude trvat dlouho, než to dostaví, protože většina stavebního materiálu ležela hned vedle nedokončených staveb.

“Mami, tady bude nové město,” řekl s údivem Daniel. A dokonce se sem už i někdo přestěhoval. Támhle tři kluci kopali míčem o zeď, kam červenou křídou namalovali branku. Střídali se, kdo z nich bude brankář a kdo bude útočit. Pozoroval je přitom pán s mnoha vráskami na čele, opřený o hůl a pokuřující cigaretu. Daniel viděl, jak se s potáhnutím rozžhavila špička a k nebi vystoupal dým.

“Mami, tady bude nové město,” opakoval Daniel.

“Ne, nebude, Dane, tohle město se ruší,” řekla maminka a Danielovi to nedalo. Jak se jako takové město ruší? A proč se ruší? A co bude pak?
“Mami a kam půjdou teda ty lidi?”
“Do lepšího města.”
“Mami, tohle je nejhorší část výletu. Města by se rušit neměla.”
“Ne, to neměla. Musíš si to zapamatovat, Dane. Třeba jednou budeš rozhodovat o rušení měst a bylo by moc dobře, kdybys věděl, že to není správné.”

“Dobře,” kývl hlavou Daniel a moc dobře věděl, že si ten obrázek zapamatuje až do konce života.

Dál cesta probíhala mlčky. Díval se z okénka na slunce a stromy a ptáky, kteří poletovali ve velkých hejnech a mířili někam daleko pryč. Do teplých krajů, kde zahnízdí a budou se starat o mláďata v korunách stromů. A ne jen tak obyčejných stromů, ale stromů s velkými zelenými listy, které se dotýkají až země. Takhle to viděl v knížce ve školce. Než nastaly prázdniny.

To už ale vyjeli z města ven. A jejich malinké auto skákalo, jako by bylo na skákacím hradě. Maminka se soustředila na řízení. Naštěstí tady nebyl moc velký provoz. Vlastně tu nebyl žádný provoz. Jen několik zaparkovaných starých aut a jeden náklaďák s pískem. A všechno vypadalo šedivě a staře. Ve skutečnosti je asi dobře, že se tohle město ruší, pomyslel si Daniel.

“Za jak dlouho tam vlastně budeme, mami?”

“Jak to myslíš, Dane?”

“No, za jak dlouho budeme na konci výletu?”

“To ještě chvilku potrvá, ale už za pár dní budeme pryč a pak začne nový výlet, víš?”

“Jééé, tak to jsou potom dva výlety v jednom,” a dál se už Daniel na nic neptal. Položil si na klín dřevěné víčko a roztočil na něm káču. Fascinovalo ho, jak se točí. Vypadala jako tanečnice na slavnostech podzimu. Dívky oblečené do krajkových šatů. Vlasy ozdobené květinami, drží se za ruce a točí se jako blázni. A v tom největším roztočení se pustily a muži za nimi je chytali do náručí. A každý pak dostal od té dívky polibek. Ten nejsladší, jaký si kdo jen umí představit. Daniel se točil za ruku s maminkou a točil se úplně ze všech nejvíc. Točil se tak bláznivě, až se mu dělaly mžitky před očima. A funěl u toho jak medvěd – fú – fú -, ale stejně nechtěl nikdy přestat.

A stejně, jako se točil Daniel, se točila i káča. Ale teď je na výletě a dělá spoustu zajímavých věcí. Věcí, o kterých do nedávna pouze snil.

Najednou maminka zastavila. Daniel vzhlédl a zjistil, co se děje. Přes silnici ležela velká spadlá větev.

“Počkej v autě,” pronesla a vystoupila. Otevřel si kufřík a zkontroloval všechny hračky i kaktus. Mezi tím, co to udělal, se před maminkou zjevil pán. Měl dlouhý vlněný kabát, černou bekovku na hlavě a v ruce držel nějakou zabalenou hranatou věc, kterou ukazoval mamince. Vypadalo to, že je to dárek. Maminka měla překvapením rozpažené ruce. Daniel si všiml, že se vzadu v houští krčí holčička. Vlastně spíše dívka, protože vypadala, že je o něco starší než on. A Daniel se za tu myšlenku trochu zastyděl, jestli on je velký kluk, tak ona musí být i velká holka. Měla na sobě hnědou bundu, z pod které vykukoval žlutý rolák. Černé vlasy jí padaly přes ramena, a když si všimla, že si ji prohlíží, sklopila oči k zemi.

Daniel si odepnul pás a vystoupil z auta.

“Mami, to …”

“Jdi zpět do auta, Dane.”

“Ale mami…”

“Řekla jsem zpět do auta. A hned!” ani se na něho nepodívala a ten tón v hlasu naznačoval, že nemá smysl žádné odmlouvání. Ten tón znal Daniel moc dobře. Znamenal, že už opravdu musí do postele a žádné ale!

Stáli venku s tím pánem několik minut, když vtom se najednou velká dívka zvedla a přišla k autu. Otevřela dveře u Daniela a podívala se na něho. Měla velké zelené oči a krásný úsměv.

“Já jsem Terka,” představila se a podala mu ruku.

“Já jsem Daniel,” vystoupil z auta a potřásl si s ní. Vsedě se totiž s nikým ruka nepodává. Tak ho to naučila maminka. Je to neslušné.

“Prý si máme sednout dozadu.”

“Musíme sklopit sedadlo,” prozradil jí Daniel.

“Tak jo, a kde se sklápí?” zeptala se Terka a začala hledat kolem sedadla páčku.

“Tady,” řekl a zatáhl za ní. Terku náraz sedadla odhodil dozadu a oba spadli na zem.

“Nestalo se ti nic?”

“Ne, promiň, nevěděla jsem, že se to sklopí tak rychle.”

“Jděte do auta, musíme rychle pokračovat,” rozkázala maminka, ale dál přitom stála čelem k muži v bekovce. Daniel si vzal do ruky kufřík a vlezl si na sedačku jako první.

“To je tvůj táta?”

“Jo.”

“To je tvoje máma?”

“Jo.”

“O čem se tam spolu baví?”

“O tom, kdo bude řídit,” odpověděla Terka.

“Aha.”

Daniel koukal skrz čelní sklo. Museli se dohodnout, protože spolu odtáhli větev. Zanechala po sobě na silnici takovou špinavou šmouhu. Kolem hnila spousta popadaného listí. Pán v bekovce sešel k příkopu u krajnice a zvedl dva větší batohy. Na jednom měl smotané lano, na druhém přidělané dva spací pytle. Otevřel dveře od kufru a vložil jejich věci k věcem maminky a Daniela. Sotva se to tam všechno vešlo, a to už většinu jídla snědli. Kdyby s nimi cestovali od začátku, tak by se to do kufru vůbec nevešlo.

Nakonec se usadil jako spolujezdec a maminka jako řidič.

“Ty musíš být Daniel, já jsem Petr, ahoj.”

“Ahoj,” pozdravil Daniel.

A pak bylo ticho. Jediný zvuk, který se autem nesl, byl motor. Daniel chtěl několikrát promluvit na Terku, ale ta se dívala z okénka otočená zády k němu. Petr držel na klíně pořád tu divnou zabalenou věc a maminka neustále koukala do zadního zrcátka. Otočil se, jestli tam teda něco není. A teda něco tam nebylo. Bylo tam spíše úplně nic. Až na silnici, ta tam samozřejmě byla, ale silnice asi není nic, na co by stálo za to se pořád koukat. Daniela tyhle mlčky vůbec nebavily. A s káčou se mu taky hrát nechtělo.

“Co by zvířátka dělala, kdyby ….”

“Teď ne, Dane,” odsekla mu maminka a najednou se Danielovi chtělo bezmocně plakat. Zkoušel to zadržet, ale několik slz ho odmítlo poslechnout. Připadal si najednou sám. Víc sám, než když jeli jen s maminkou. Utřel je do rukávu, ale nedokázal přestat.

“Co by kdyby dělala zvířátka, kdyby byla na pouti?” zeptala se po chvíli maminka. Hlas se jí chvěl a úsměv na rtech třásl, ale stejně byl Daniel rád.

“Tak to je jasný!” rozveselil se okamžitě a pokračoval: “Barťa, ten by vylezl na tu největší atrakci a pozoroval by všechny lidi, kteří by na pouť dorazili. A jestli je všechno v pořádku a jestli někde třeba není zloděj, a kdyby tam byl, tak by ho omotal ocáskem. Bobulka, ta by určitě prodávala žetony na atrakce a ke každému žetonu by dítě dostalo cukrovou vatu.”

“A Elinka?”

“Elinka? Elinka by hopsala sem a tam a nejvíc by hopsala na trampolíně. A dělala by u toho takové kotrmelce. Sem a tam.”

Terka se přestala dívat z okna a upřela pohled na Daniela. Petr zase naopak oči zavřel a nechal se unést představou poutě.

“Kdo je Elinka, Barťa a Bobulka?” zeptala se Terka

“Barťa je leguán zelený, museli jsme ho dát pánovi, který se o něho mohl postarat, protože jsme s maminkou odjeli na výlet. Elinka je zakrslý králík a tu jsme pustili do lesa, aby mohla svobodně žít. Teď určitě někde jí jablíčko, protože jablíčka miluje. A Bobulka bylo moje morčátko. Umřela stářím. Bylo jí šest let.”

“A to je hra?”

“Jo.”

“A můžu se přidat?” zeptala se stydlivě Terka.

“Určitě.”

“Tak moje morčecí holky, Čupřinka a Hladinka, by určitě chodily všude spolu. A stály by u těch atrakcí, kde je potřeba pomoc. Třeba u autíček. A dohlížely by na všechny děti i dospělé, aby se náhodou nezranili, až budou do sebe tak trochu šťouchat.”

“Ale hezky šťouchat. Kdo by šťouchal zle, toho by hned napomenuly,” doplnil Daniel.

“Jo,” řekla Terka.

“Líbí se ti ta hra?”

“Moc.”

“A kde máš teď morčecí holky?”

“Jedna onemocněla a druhá už umřela, taky na stáří.”

“To je mi moc líto,” ukončil hru Daniel.

Kolem se míhaly stromy a tvořily tak pomyslnou zeď, jež je chránila před … před … prostě před vším. Vtom se na Daniela otočil Petr. Všiml si, že už nemá v ruce tu zabalenou věc, naopak mu vykukovala z takové kapsičky u pasu.

“Kam to vlastně, Dane, jedete?” zeptal se.

“Na výlet.”

“Ale kam?” pokračoval dál Petr.

“Někam daleko a pak ještě na další výlet.”

“Víš, myslím si, že máme stejnou cestu na stejný výlet,” otočil se na maminku a pokračoval: “můžeme zastavit a promluvit si?”

Maminka chvíli nic nedělala a Daniel se už už chtěl zeptat, jestli je všechno v pořádku. Až potom téměř neznatelně přikývla a zastavila u krajnice. Petr i maminka vystoupili z auta a poodešli kousek dál. Začali se o něčem horečně bavit. Maminka byla naštvaná. To Daniel poznal. Už ji několikrát takhle viděl s tatínkem. Hádala se s ním, když odcházel do práce a bylo ještě brzy. Teď mávala rukama a dala Petrovi pořádnou facku. Daniel by přísahal, že slyšel, jak to plesklo, i v autě. Dokonce i na tu vzdálenost byla vidět rudá tvář Petra zabarvená od maminčiných prstů. Pak tam tak chvíli stáli bez hlesu a koukali na sebe. A tak, jak byla překvapivá ta facka, tak potom stejně tak překvapivě položila maminka Petrovi hlavu na hrudník a rozbrečela se. Objal ji. Pohladil ji po vlasech a něco jí dokola opakoval. Nakonec se mu povedlo maminku uklidnit. Vytáhl kapesník, utřel jí slzy a chytnul ji rukama za dlaně. Stáli tam jako dva staří kamarádi. A tentokrát se rozbrečel Petr.

Terka jen nevěřícně vytřeštila oči a mlčky pokrčila rameny. Co na to říct? Co Daniel vypozoroval, dospělí jsou občas divný, občas tajemní, občas naštvaní, ale nikdy nejsou normální. To už věděl dávno a teď se to jen potvrdilo.

Po chvíli oba nasedli do auta a vyrazili dál. Nálada byla úplně jiná než předtím. Povídali si o všem možném. Třeba o tom, že Terka hraje na housle a že se jednou stane určitě moc slavnou. Bude vystupovat třeba v Londýně, což je takové velké město za mořem. A on se na ní půjde podívat. A ona bude hrát úplně ze všech nejlíp. A Petr zase lítal s vrtulníkem jako záchranář, akorát teď nelítal vůbec. Nejsmutnější zpráva byla, že Terce maminka umřela, když se ona narodila. A Daniel si pomyslel, že to je škoda, že by třeba taky mohla být na cestě jako tatínek. A tak Terce řekl, že mu to je hrozně líto, a ona mu odpověděla, že to nevadí, že má aspoň její fotku. A pak mu ji ukázala. Musel uznat, že její maminka byla skoro stejně tak krásná jako jeho maminka.

A pak už byla skoro tma a Petr oznámil, že ví, kde mohou přespat, a tak se s maminkou poprvé vystřídali za volantem. Jeli ještě hodinu a místo slunce na nebe vyšel měsíc. Nakonec dorazili k takové polorozpadlé budově bez oken a s plochou střechou. Vypadala jako ty budovy, kde pracovala maminka, ale tahle tady musela stát už dlouho opuštěná.

Petr se naklonil k mamince a jemně s ní zatřásl.

“Jsme tady. Kde budete chtít spát?”

“Vyspíme se v autě.”

“Určitě?”

“Určitě,” řekla rozhodně maminka.

“Tak my si rozložíme věci vevnitř. Kdyby něco, tak….”

“Tak vás vzbudíme,” skočila Petrovi maminka do řeči.

Vystoupil z auta a maminka taky, aby pustila Terku. Mezitím Petr sebral z kufru spací pytle a z batohu vyndal velkou vlněnou deku. Chytnul Terku za ruku a vstoupili do budovy.

Daniel nemohl dlouho usnout. Nechápal, proč by Terka, sotva ji potkal, musela spát jinde než on. Převaloval se a vůbec nad tím dnem tak přemýšlel.

“Mami?”

“Ano?”

“Proč jsi ho uhodila a pak jsi brečela?”

“Protože mi to bylo líto.”

“Aha.” Daniel se na chvíli odmlčel a přemýšlel nad tím. Nedávalo to moc smysl.

“A mami?”

“Už spi, Dane.”

“Nemůžu usnout.”

“Proč?”

“Protože nechápu, proč nemůžeme spát všichni pohromadě.”

A tak maminka narovnala sedadlo a vystoupila z auta.

“Tak pojď. Já to taky nechápu.”

Chytla Daniela za ruku, stejně jako Petr chytnul Terku, vzala dva spacáky a vešli dovnitř. Hned, jak je Petr uviděl, posadil se a rukou nahmatal tu divnou kapsu.

“Děje se něco?”

“Ano,” odvětila maminka a dívala se na Petra.

“Co?”

“Nechceme spát sami v autě. Ne po takové cestě.”

Petr přikývl, vstal a rozprostřel pod nimi zbytek deky. Leželi všichni čtyři vedle sebe. Petr a maminka po krajích a Daniel a Terka mezi nimi.

“Dobrou noc,” zašeptala Terka Danielovi do ucha a chytla ho za ruku.

“Dobrou noc,” zašeptal Daniel.

Všichni usnuli.

Daniela probudila až vůně oběda. Vstával jako poslední a upřímně si už nepamatoval, kdy se naposledy tak dobře vyspal.

“Teda, ty jsi spáč, už je skoro hotové jídlo!” pozdravila ho Terka.

“Proč jsi mě neprobudila?” zeptal se na oplátku Daniel.

“A proč bych měla? Spal jsi jak dudek.”

“Já nejsem žádnej dudek.”

“Ale jsi dudek. Dudek dudkový!”

“Nejsem,” a na ta slova vylétl ze spacáku, že Terku chytí. Ta se rozeběhla a on běžel za ní. Proběhl kolem maminky. Na ohni v rendlíku ohřívala porci ze zavařovaček. Jen matně si všiml Petra, jak montuje lano na střeše a hází ho dolů. Jenže teď se Daniel staral o to, jak polapí Terku, aby jí řekl, že teda jakože není vůbec žádný dudek dudkový ani nic jiného.

“Počkej… počkej… už nemůžu!”

“Tak odvolej, že jsem dudek.”

“Dobře. Odvolávám, co jsem řekla, nejsi dudek.”

“Tak jo.”

“Jsi spáč!” řekla se smíchem na rtech a to ji Daniel shodil na zem a ona se smála dál a bylo to tak nakažlivé, že se smál s ní. A byl to ten léčivý smích, který přeskočí z člověka na člověka jako jiskra. Netrvalo dlouho a smála se i maminka s Petrem.

Mezitím, co se vařila voda na kafe a čaj, si maminka s Danielem zkusili novou zábavnou hru. Vylezli spolu na střechu, což teda bylo docela dost vysoko. Určitě i takové tři čtyři metry. Pak se maminka připnula k lanu a on k mamince. Najednou se přehoupli přes okraj a sjeli až dolů. A nic se jim nestalo. Danielovi teda trochu bušilo srdce, ale nedal na sobě nic znát.

Petr tomu říkal saňování nebo tak nějak. Daniel si to už pořádně nepamatoval. Prý se to používalo, když musel nějaký pan záchranář sklouznout z helikoptéry někam, kam se nešlo dostat normálně. Danielovi akorát zůstávalo záhadou, že když se tam jinak nešlo dostat, tak jak se tam dostali ti, co potřebovali pomoct. Na to mu Petr vysvětlil, že je hodně lidí, kteří chodí tam, kde je zákaz, a on pak musel tyhle lidi zachraňovat. Zkrátka pořádná otrava pořád zachraňovat někoho, kdo si za to může sám.

Ale tohle Petr vyprávěl, když už seděli v autě. Maminka tentokrát neřídila. Trochu pospávala, trochu si četla knížku. Daniel si mezitím vytáhl z kufříku káču a roztočil ji.

“Jéé, ty máš káču. Můžu si ji půjčit? A co všechno máš v tom kufříku?”

“Na, podívej se sama.” Daniel jí podal kufřík. Terka ho otevřela a vytáhla nejdříve kaktus.

“Ty máš s sebou kaktus! Proč?” ptala se udiveně.

A zničehonic se Daniel cítil nějak hloupě. Připadalo mu divné, že má s sebou kaktus a neumí na to pořádně odpovědět, a začal se červenat.

“Je to moc hezký kaktus, vážně. Líbí se mi, vystavila bych si ho doma.”

“Tak si ho vem a až k tobě přijdu na návštěvu, budeš ho mít vedle zábradlí nad schody.”

“Opravdu?”

“Opravdu.”

“Dobře, tak moc děkuju,” řekla Terka, objala Daniela a dala mu mlaskavou pusu na tvář. Tak mlaskavou, až si ji Daniel musel utřít rukávem.

“A tohle, tohle je motorka, kterou mi daroval táta. Mám ji pro štěstí.” A po chvíli nejistě dodal: “Třeba by se ti taky líbila.” Natáhl ruku a na dlani měl položenou žlutou motorku. Terka položila své dlaně na jeho prsty a sevřela mu je do pěsti. Přiložila mu jeho pěst k hrudi přesně tam, kde mu bušilo srdce – buch – buch, buch.

“Dane, to nejde dávat dárky, které jsi dostal. Moc děkuji za kaktus, bude se doma moc líbit, ale tu motorku, tu si musíš nechat. Je to vzpomínka. Taky mám vzpomínku na maminku.”

“Kolik ti je?” zeptal se Daniel.

“Devět, a tobě?”

“Šest.”

Chvíli jen tak seděli v autě a nechali se unášet podzimní krajinou. Listí už bylo u většiny stromů spadané a keře holé. Ale i tak se našlo pár posledních lístků vytrvale odolávajících zimě. I ty jednou spadnou a krajinu překryje sníh.

“Jsi ten nejlepší kluk, kterého jsem kdy potkala.”

“A ty ta nejlepší holka.”

“Ruku na to!” vyzvala Terka, natáhla před sebe otevřenou dlaň a Daniel si s ní se vší vážností potřásl.

A jeli ještě dlouho, až pomalu začalo zapadat sluníčko za obzor a všechno se ponořilo do takové té šedi mezi světlem a tmou. Najednou Petr zastavil auto a o kousek couvnul vzad. Stočil volant a vjel na cestu skoro celou zarostlou trávou.

“To je ono?” zeptala se maminka.

“Jo. Tady by to mělo být.”

I když po té cestě jeli pár minut, Danielovi to připadalo jako celá věčnost. Auto skákalo a každou chvíli to vypadalo, že mu upadnou kola, jak přejíždělo přes hrboly, kameny, kořeny a bůhvíco ještě.

“Kruci!” zaklel Petr, zastavil auto. Vypnul světla a začal zase couvat.

“Co? Co se děje?” zeptala se maminka.

“Něco je špatně. Támhle jsou světla. Počkejte tady, půjdu se tam podívat,” řekl Petr a vyběhl z auta pryč tak rychle, že nikdo z nich nestačil cokoliv říct. Zmizel jim z očí mezi stromy.

“Co se děje, mami?” zeptal se Daniel.

“Nevím, Dane, asi je ta cesta špatná. Budeme muset použít jinou.”

“Aha.”

Jak rychle Petr vyběhl, tak rychle se i vrátil. Otevřel dveře od auta a řekl: “Jsou tu hlídky, radši budu auto kousek tlačit, zvuk motoru se tím lesem strašně nese.”

“Sednu si za volant a budu řídit. Dane, Terko, pomozte Petrovi,” vyzvala maminka a aniž by vystoupila z auta, přehodila levou nohu přes řadicí páku, poté i pravou, a nakonec se usadila za volantem. Stáhla okénko, aby slyšela, co Petr říká. Sešlápla spojku. Zařadila neutrál a otočila volantem. Daniel ještě chvíli uvažoval, jaký hlídky tady jsou a co to je. Ale asi se přes ně nedá jet autem. Vůbec tahle cesta byla moc špatná a ve skutečnosti byl rád, že se vrátí na tu původní.

Než se dostali na normální silnici, byly všichni tři, Petr, Daniel i Terka, udýchaní a zpocení, jako kdyby běželi nějaký závod. Pak maminka zatáhla za ruční brzdu, aby se auto ani nehnulo, a vystoupila. Zavřela dveře.

“Terko, Dane, nastupte si.”

Oba ji poslechli a vlezli si zpět na zadní sedadla. Maminka tam jen tak v tichosti stála a pozorovala Petra. Vypadala jako bohyně.

“Je tu další vchod?” prolomila ticho.

Petr zakroutil hlavou ze strany na stranu.

“V tom případě projedeme hlavní branou.”

“Jak? Tímhle autem?” a ukázal na jejich červené autíčko. Danielovi to přišlo jako dobrý nápad.

“Seženeme ti velitelskou uniformu a džíp.”

“Jak?”

Maminka se k Petrovi naklonila a něco mu šeptala do ucha. Petr u toho kroutil hlavou a vypadalo to, že o tom ani nechce slyšet.

“To je příliš nebezpečné. Nedovolím, aby se vám něco stalo. Už nikdy nedovolím…”

“Nech toho!” zakřičela na Petra maminka a hned pokračovala. “Abych mohla odjet na tento výlet, musela jsem prodat všechno. Všechno. Nevzdám to. Nikdy.” A sepjala u toho prsty, kterými mířila na sebe. Daniel s Terkou to celé poslouchali skrz otevřené okénko. V Danielovi trochu hrklo, když uslyšel slovíčko všechno. Vzpomněl si, jak maminka obrečela ty dlouhé bílé šaty. Nikdy je nenosila, ale za to je měla na takové fotce u postele. Stál vedle ní tatínek a před nimi nějaký pán v bílém županu. Podobný pán mu každou neděli namočil čelo. Taky dostal sušenku, která se mu vždycky přilepila na patro a nešla sundat ani jazykem, ani prstem.

“Dobře, znám tam jedno místo, kam můžeš jít,” prozradil mamince Petr.

“Dobře.”

“Dobře,” opakoval Petr.

“Musíme jet,” rozhodla maminka a nasedla do auta.

Nikomu moc do řeči nebylo. Daniel cítil, že není vhodná chvíle a raději si vytáhl motorku a chvíli s ní jezdil po sedadle, ale nebavilo ho to. Ani s káčou si nechtěl hrát. Ke všemu padla noc, mraky přikryly hvězdy a jen světla od auta protínala tmu. Zatáčka střídala zatáčku, až konečně vjeli do malého města.

Petr zastavil auto.

“Je to kousíček, raději půjdeme pěšky. Vezmem jen to nutné, pro věci se můžeme vrátit.”

“Ty si bereš i lano?”

“Lano, nůž a chirurgické rukavice, zachránil jsem s nimi tolik životů, že nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit. Půjdeme.”

A jak Petr řekl, tak se i stalo. Maminka zabalila do batohu dvě sklenice jídla a vařič. Petr si vzal batoh s lanem. Daniel svůj kufřík. Ve městě stálo několik baráků, ale jen v několika z nich se svítilo. A ani ne za pět minut Petr přišel ke dveřím pětipatrového domu a otevřel je.

“Čtvrté patro,” prozradil jim.

Danielovi se moc nechtělo do schodů. Byl unavený a ospalý. Přece jen za ten den stihli tolik věcí – a teď ke všemu schody. Ve čtvrtém patře Petr odemknul dveře, vstoupil do bytu a rozsvítil.

“Tady bydlíte?” zeptal se Daniel.

“Kamarád.”

Danielovi se ten byt moc nelíbil. Umaštěné tapety v kuchyni se odlepovaly. Nad stolem visel vybledlý obrázek paní s miminkem v ruce. Za hlavou jí svítilo sluníčko. Hned naproti kuchyni dveře do malého pokojíčku, kde byla jedna postel a prázdná skříň. V obývacím pokoji stál starý zelený gauč a dvě prosezená křesla. Čalounění už taky dávno vzalo za své. Div že jim nelezla péra z podsedáku. A taky tu fungovalo jen jedno světlo a to svítilo, že spíše nesvítilo.

“Nelíbí se mi tady.”

“Mně taky ne,” řekla Terka.

“Nebudeme tady dlouho. Slibuji,” odpověděla maminka. Přešla do kuchyně. Sáhla do batohu a vyložila zavařovací sklenice s nakreslenými hříbky na stůl. Poté vytáhla hrnec a vylila do něho houbový obsah. Hrnec postavila na vařič. Škrtla sirkou a zapálila pod ním plamen. Vařečkou míchala guláš s houbami, dokud nebublal a neprovoněl celý byt. Mezitím dal Petr do tašky prázdné konzervy, které se občas někde povalovaly.

“Dane, pojď sem,” zavolala maminka a klekla si k němu na koleno. A Daniel věděl, že tohle bude vážný rozhovor jako tenkrát doma. Bál se.

“Co se děje, mami?” a sotva zadržoval vzlyky.

“Neboj se, Dane. Nic se neděje. Ty s Petrem a Terkou teď půjdete pryč. Budeš s nimi, jo?”

“Ne! Chci být s tebou.”

“To nejde.”

“A kde budeš?”

“Půjdu na chvíli ven a pak se vrátím sem.”

“Tak já tady na tebe počkám,” řekl vítězoslavně Daniel.

“To nejde.”

“Já nikam nechci.”

“Dane, teď se chováš jako malý kluk a ne jako velký.”

“Nebudu tě moci chránit,” odporoval Daniel.

“To nevadí. Já to zvládnu, Dane.”

“Nechci se do toho míchat,” řekl Petr

“Tak se do toho nemíchej,” odsekla maminka.

“Mami, takhle bys neměla mluvit!”

Na chvíli nastalo ticho. Všichni tři tam stáli a koukali na maminku.

“Omlouvám se.”

“Když tady na tebe Daniel počká, bude to lepší, věrohodnější. My tu s Danem budeme do té doby, než budeš přicházet. Pak na vás s Terkou budeme čekat na střeše.”

Maminka o tom dlouho přemýšlela. Dívala se přitom upřeně do Danielových očí. Ten jí pohled opětoval a nevěděl, co si o tom celém má myslet.

“Dobře,” zašeptala. Po chvilce pokračovala: “Dane, ale musíš mě poslouchat a splnit všechno a na nic se neptat. Rozumíš?”

Daniel přikývl.

“Až Petr s Terkou odejde, půjdeš do toho pokoje u kuchyně. Rozložíš si tam spacák a budeš si potichu hrát. Tak potichu jako si hrají myšky a myšky nesmějí být ani trochu slyšet. Až přijdu, půjdu tě zkontrolovat. Jasný?”

“Jasný.”

“Dobře.” A při těch slovech Daniela objala. A v tom objetí bylo všechno. Důvěra. Odhodlání. Naděje. Láska.

Petr vysvětlil mamince, kam má jít. Bylo to za rohem a nemohla to minout. Nikdo jiný než velitelé tam nebudou. Akorát teda Petr neřekl velitelé čeho.

“Musím jít, Dane. Uvidíme se za chvíli, jo?”

“Dobře.”

“Ahoj,” rozloučila se maminka.

“Ahoj,” zašeptal Daniel. A hned, jak odešla z bytu, se vrhl k oknu. Sledoval ji, dokud nepřešla ulici a nezmizela za rohem.

Snažil se jakkoli zabavit. Chvíli si hrál s motorkou. Chvíli s káčou. A chvíli si jen tak všichni povídali. Čas se však vlekl a táhl jako med. Každá minuta se zdála nekonečnou. Pořád myslel na maminku a kam to asi šla. Proč museli být na výletě zrovna tady a že kdyby to věděl, tak by možná na žádný výlet nejel.

“Už jdou. Dane, jdi do pokoje a počkej tam. My budeme hned nad těmito okny,” ukázal Petr prstem na okna v obýváku, kde stál gauč.

Daniel si vzal spacák, kufřík a odešel do pokoje. Zpoza dveří slyšel, jak Petr za sebou zabouchl ty hlavní od bytu. Netrvalo dlouho a slyšel je znovu. Tentokrát se otevíraly a do toho zněl cizí mužský smích.

“Tak tady bydlíš?” a hlas toho muže se Danielovi ani trochu nelíbil. Nejlépe by ho přirovnal k vrzání starých dveří.

“Ano, ale pšššt, zkontroluji syna, jestli už spí.”

“Co by nespal, je už pozdě,” vykřikl jiný muž.

“Ty nepůjdeš dovnitř?” zeptala se někoho maminka.

“Ne, ten bude čekat venku,” řekl další hlas a pak bouchly dveře.

“Kam jdeš?” zeptal se ten třetí.

“Neboj, jenom zkontroluji syna.”

Do pokoje vklouzla maminka. Měla rozpuštěné vlasy. Nikdy je takhle nenosila. Danielovi se to vůbec nelíbilo a zalitoval, že není s Petrem.

“Nic neříkej, Dane,” zašeptala a pohladila ho po vlasech. “Nesmíš odejít z tohohle pokoje, dokud pro tebe nepřijdu. Ať uslyšíš cokoliv, tak tento pokoj neopustíš.”

“Zůstaň tady, mami.”

“Nemůžu.”

“Miluju tě, mami.”

“Já tebe taky,” dala mu pusu na čelo a vešla do kuchyně.

Daniel ležel mlčky a nedokázal nic dělat. Zavřel oči, ale nemohl usnout. Myslel na všechno krásné, co s maminkou za ty dny prožili. Na strýčka Věroslava i na kamaráda Slávka. Na to zvláštní setkání s Petrem a Terkou. Na noci v přírodě pod hvězdami. Dal by všechno za to, aby ten čas mohl vrátit. Bohužel to takhle s časem nefunguje. Každý by si někdy přál vrátit čas. Vrátit ty chvíle a napravit své chyby. Muž, jenž přijde o milovanou dívku, které málo naslouchal. Žena, která čekala, že se všechno spraví jen tak. Nikdy však není pozdě. Vždycky jde vstát a bojovat za lásku. Někdy se může zdát, že ten druhý zalil svoje srdce do betonu. V takových chvílích nezbývá nic jiného, než vzít dláto a kladivo a to srdce osvobodit. Vysekat. Kousek po kousku. Nevzdávat se. A milovat.

“Já houby nejím,” proniklo do Danielova pokoje.

“Tak si je vytáhneš, no!” řekl ten skřípavý hlas a sám se tomu zasmál.

Daniel vstal. Potichoučku jako myška přišel ke dveřím a nahlédl skrz klíčovou dírku. Maminka držela jednu ruku na rameni postaršího pána a hrála si s jeho vlasama. On ji chytnul za bok a strhl ji k sobě na klín.

“Počkej, počkej, přinesu vám jídlo.”

“Dáš si taky, ne? Ať máš sílu,” řekl muž, který maminku držel a kousl se do rtu.

“Nebo je to snad otrávený?”

“Jo! Houbama!” prozradila jim maminka a všichni tři se rozesmáli. Ne však tím upřímným smíchem, jak se smáli u oběda. U oběda, který se zdál tak vzdálený v čase.

“Tak to přines, už mám hlad,” řekl a olízl si rty jazykem sem a tam. Měl škaredé zažloutlé zuby. Jenom ten úplně přední byl jiný. Celý zlatý.

Maminka vstala a odešla do kuchyně. Vrátila se se třemi plnými talíři. Ti dva pánové se do jídla hned pustili, zatímco maminka jedla opatrně a pomalu.

“Neupejpej se a jez, je to výborný. Výborný.”

“Děkuji,” řekla nepřítomně maminka.

“Tak jez, jez. Čeká nás dlouhá noc.”

Daniel pozoroval, jak se ládují, a dostal taky hlad. Vtom se jeden z nich s žuchnutím skácel k zemi. Maminka posunula svůj talíř dál od kraje stolu. Položila si na stůl ruce a vzápětí jí na ně spadla hlava. Poslední usnul v židli s otevřenou pusou. Chrápal.

Něco se stalo! Danielovi se rozbušilo srdce. Pralo se to v něm. Slíbil mamince, že na ni tady počká. Ale jestli je tohle ten vtip, o kterém tehdy mluvila, tak teda není vůbec vtipný.

Otevřel dveře a vešel do kuchyně.

“Vstávej mami. Vstávej!” hlesl jí do ucha a třásl s ní. Neposlechla ho. Její teplý dech cítil na tváři, ale neodpovídala mu.

“Vstávej mami. Vstávej!” třásl s ní víc a víc, až se rozbrečel. Vzpomněl si, že na ně čeká Petr s Terkou. Stačilo k nim dojít. On už bude vědět.

Ťuk, ťuk – ozvalo se za ním na sklo. Otočil se a na laně visel Petr. Kolem pasu měl připoutanou Terku. Daniel vypískl radostí. Petr si přiložil prst přes pusu. Zapomněl. Tohle byla opět mise pro myšky. Daniel potichu přispěchal k oknu a otevřel ho. Petr s Terkou vklouzli dovnitř. Daniel ho hned objal a rozbrečel se.

“Už je všechno v pořádku. Už je všechno v pořádku,” a když to říkal, vzal si do pravé ruky tu zabalenou věc, kterou chtěl dát tehdy mamince.

“Co to je?” zeptal se Daniel.

“Nástroj,” šeptal Petr.

“Aha.”

“Téro, vezmeš si obě karabiny, připoutáš Daniela k sobě a opatrně slaníš až dolů. Přesně jak jsem tě to učil. Žádné velké skoky. Pěkně pomalinku. Budu ti pomáhat.”

“Neboj tati, zvládnu to,” zašeptala Terka.

“Já vím.”

Petr se odvázal z lana a mezitím se přivázala Terka. Pak chytl do obou rukou lano, které měla Terka u pasu, a zvedl ji do vzduchu. Palcem pravé ruky naznačil, že je vše v pořádku. Terka přistoupila k oknu. Petr vzal Daniela a připoutal ho do takového speciálního sedáku čelem k Terce. Pak je vysadil na okno.

“Proč musíme oknem? Já chci dveřmi,” zaprosil Daniel.

“Dane, před dveřmi stojí takový pán.”

“A co tam dělá?”

“Víš, on tak na ty dveře dozírá a naším úkolem je ho nerušit. Ty bys taky nechtěl, aby tě někdo rušil při práci. Neboj. Téra to zvládne.”

“Co bude s maminkou?” ptal se dál Daniel.

“Za chvilku budeme oba dole.”

Daniel se podíval na tu výšku pod nimi a zatočila se mu z ní hlava. Tohle nebylo pár metrů. Tohle byla propast.

“Já se bojím,” zašeptal a zároveň se za to styděl. Nechtěl, aby Terka věděla, že se bojí.

“Co by kdyby zvířátka dělala, kdyby byla na lodi?” zeptala se Terka.

A Daniel se přestal bát. Obejmul Terku a pevně ji držel. Ta se přehoupla přes parapet a po malých krůčcích sestoupila až dolů. A s každým dalším krůčkem se Daniel cítil bezpečněji a bezpečněji. Ze shora na ně dohlížel Petr. Když se ocitli dole, Terka zvedla palec na znamení, že je vše vpořádku. Odepla sebe i Daniela z lana. Petr jim zamával a zavřel za sebou okno.

Daniel i Terka stáli dole na ulici a čekali, až se Petr i maminka vrátí. Terka čapla do ruky jeden konec lana a začala za něj tahat. Za chvíli jí celé lano přistálo u nohou. A zrovna, když si ho přehazovala přes záda a motala ho, ozvala se v bytě rána, jako by někdo odpálil petardu. S Danielem a Terkou to trhlo. Pak se ozvala další a další.

“Co to bylo?” Daniel jen zavrtěl hlavou.

Petr po chvilce rozrazil vchodové dveře. Měl na sobě zelený krátký kabát se spoustou ozdob, červenou čepici s odznáčkem a zelené kalhoty. V náručí držel maminku.

“Bude v pořádku. Počkejte tady, skočím pro auto.”

Položil maminku na schody a opřel ji o zeď. Ujistil se, že nespadne, a odběhl. Daniel se bál, že mu to bude trvat stejně dlouho, jako to trvalo mamince. Ta taky říkala, že se hned vrátí, a pak to trvalo celou věčnost. S tím časem je to stejně celé podivné. Nejde vrátit, ale sám si běží, jak se mu zachce. Když je radostná chvíle, tak rychle, a když smutná, tak pomalu. A to není fér. To prostě není fér.

Jenže tentokrát byl Petr opravdu rychle zpátky. Akorát nepřijel jejich červeným autíčkem, ale takovým velkým zeleným autem s obrovskými koly a dveřmi. Vystoupil z něj, aniž by vypnul motor. Otevřel dveře a vysadil Daniela i Terku dovnitř. Nakonec vzal do náruče maminku a posadil ji na sedadlo spolujezdce. Sednul si za volant. Zavřel těžké kovové dveře a rozjel se.

“Bobulka by byla kapitán a vždycky by s tou lodí bezpečně přistála,” řekl po chvíli Daniel.

“Co?” zeptala se udiveně Terka.

“Co by kdyby zvířátka dělala, kdyby byla na lodi.”

“A jo, já na to zapomněla. Tak moje holky, ty by běhaly po palubě a hlídaly by, aby někdo nespadl.”

“Barťa, ten by vylezl někam vysoko a všechny by upozornil, že je země na obzoru!”

“A Elinka?” zeptala se maminka.

“Mami!” vykřikl Daniel a objal ji přes sedadlo. Chytla ho za ruce a dala mu na ně pusu.

“A Elinka?” zopakovala.

“Elinka by stála u kormidla a všemu nebezpečnému by se vyhnula,” doplnil Petr.

“Jo, tak by to bylo!” souhlasil Daniel a zívl na celé auto.

Celý ten den ho hodně unavil. Zrovna teď nechtěl, ale oči se mu klížily a zavíraly samy od sebe. Netrvalo dlouho a polospal, polobdil.

Zbytek cesty má Daniel v mlze a moc si toho nepamatuje. Jen takové záblesky jako staré vzpomínky. Ví, že projeli velkou ocelovou bránou. Pán, který ji otevíral, se postavil rovně jako tyčka a mířil si dlaní na spánek. Pak byli na takovém velkém prostranství, kde běhalo strašně moc lidí a bylo tam strašně moc vozidel.

Pak si pamatuje, jak ho Petr vytahuje z auta ven a jak ho posadil do vrtulníku. Zapnul mu pás a nasadil takovou vtipnou velkou helmu, která mu padala až do očí. Vedle něho seděla maminka a naproti Terka.

A pak se vznesli do vzduchu a začal jejich druhý výlet.

***

O mnoho, mnoho let později, kdy Daniel vyrostl z kluka v chlapce a z chlapce v muže, stál u otevřených dveří do dětského pokoje. Na posteli ležela dívka ve věku, kdy on odjel s maminkou na výlet. Na nočním stolku svítila červeným světlem lampička. Za ta léta Daniel prožil spoustu krásného i bolestivého. Několikrát chtěl vrátit čas a taky použil dláto, aby osvobodil uvězněné srdce. A tím dlátem byly skutky, které rozbily beton na padrť. Nikdy však nezapomněl na hru, kterou s maminkou hráli.

Přistoupil k posteli. Pohladil dceru po vláskách a políbil ji na čelo.

„Tati, kdes byl?“

„Teta měla koncert.“

„Kde?“

„V Covent Garden.“

„Koukej, co jsem si udělala!“ A při těch slovech vystrčila nohu z pod deky a ukázala mu ošklivý škrábanec na lýtku.

„O co sis to udělala?“

„O ten blbej kaktus u zábradlí.“

„Ten jsem dal tetě, když mi bylo jako tobě.“

„Vážně?“

„Vážně, a teď už spát.“ A s těmi slovy Daniel zhasl lampičku a otočil se k odchodu.

„Tati, počkej. Co by kdyby?“

„Už je pozdě.“

„Prosím.“

„Dobře,“ nechal se Daniel přemluvit.

„Co by kdyby zvířátka dělala, kdyby byla ve válce?“

Bojovala za lepší svět.